Kostelecké sanatorium – místo, kam už jsme se podruhé nedostali

Opuštěné nemocnice a sanatoria mají něco do sebe. Většinou jde o poměrně rozsáhlé objekty, které mají za sebou dlouhou historii a často i zajímavé příběhy. Jedním z takových míst je bývalé plicní sanatorium v Kostelci nad Černými lesy, které jsme se s týmem 3XL Paranormal rozhodli navštívit.

Na rozdíl od našich ostatních výprav jsme tentokrát neměli s sebou žádné přístroje pro paranormální vyšetřování. Šlo tedy spíše o průzkum samotného objektu, jeho prostředí a celkové atmosféry. Přesto nás návštěva zaujala natolik, že jsme se sem chtěli později vrátit a věnovat se místu trochu podrobněji.

To se nám ale bohužel už nepodařilo. Při naší následující návštěvě byl totiž objekt uzavřený a dovnitř jsme se již nedostali.

Něco málo z historie sanatoria

Historie kosteleckého sanatoria sahá až do roku 1901, kdy zde byla otevřena původní nemocnice. V roce 1923 se zařízení změnilo na plicní léčebnu, která se zaměřovala především na pacienty trpící tuberkulózou.

Postupem času se z léčebny stalo poměrně významné zdravotnické zařízení. Velkou zásluhu na jejím rozvoji měl lékař Ferdinand Trippé, pod jehož vedením získalo sanatorium dobré jméno. Ve 30. letech bylo rozhodnuto o jeho rozšíření a vznikla nová hlavní budova s kapacitou přibližně 200 lůžek.

Významnou změnu přinesl rok 1971, kdy areál převzala sovětská armáda. Z původního plicního sanatoria se stala vojenská nemocnice, která sloužila především sovětským vojákům a jejich rodinám. Tento účel si objekt zachoval až do odchodu sovětských vojsk v roce 1991.

Od té doby se pro rozsáhlý areál nepodařilo najít dlouhodobé využití a značná část budov postupně chátrala. Z kdysi významného zdravotnického zařízení se tak stalo jedno ze známějších opuštěných míst ve Středočeském kraji.

Naše první návštěva

Když jsme se do sanatoria vydali poprvé, chtěli jsme především zjistit, jak objekt vypadá a jestli by mohl být zajímavý i pro některé z našich budoucích paranormálních vyšetřování.

Už samotná velikost areálu je poměrně působivá. Nejde o nějakou malou opuštěnou budovu, ale o rozsáhlý bývalý zdravotnický komplex, jehož minulost je na něm dodnes znát.

Nejzajímavější pro nás byla samozřejmě samotná atmosféra. Opuštěné nemocniční prostředí působí úplně jinak než například stará továrna nebo vojenský objekt. Člověk si uvědomuje, že prostory, které jsou dnes prázdné a chátrají, kdysi sloužily pacientům, lékařům a dalším zaměstnancům.

Právě ten kontrast mezi minulostí a současným stavem dělá z podobných míst něco zajímavého.

Během prohlídky jsme se snažili především poznat prostředí a udělat si představu o tom, jak by případné vyšetřování mohlo probíhat. Sanatorium nám připadalo jako místo, kterému by stálo za to věnovat více času.

Celkově na nás objekt udělal docela silný dojem. Nešlo ani tak o nějaký konkrétní nevysvětlitelný zážitek, ale spíš o samotné prostředí. Rozsáhlá opuštěná budova s takovou historií má zkrátka zvláštní atmosféru, kterou fotografie nebo video nedokážou úplně vystihnout.

Tentokrát bez přístrojů

Jak už jsme zmínili, během první návštěvy jsme u sebe neměli žádné vybavení pro paranormální vyšetřování. Nepoužívali jsme tedy REM-Pod, spiritbox ani SLS kameru, se kterými běžně pracujeme.

Z tohoto důvodu nemůžeme říct, jestli by se nám v sanatoriu podařilo zaznamenat nějakou neobvyklou aktivitu. Ačkoliv na nás místo působilo zajímavě, samotný pocit samozřejmě není důkazem ničeho paranormálního.

I bez techniky ale měla návštěva smysl. Mohli jsme si objekt prohlédnout, poznat jeho prostředí a zjistit, jestli by stálo za to se sem znovu vydat.

A právě k tomu jsme nakonec dospěli. Sanatorium nás zaujalo a rádi bychom se do něj vrátili s kompletním vybavením, abychom mohli vyzkoušet alespoň některé z našich běžných metod vyšetřování.

Zajímalo nás především, jestli by se nám v takto rozsáhlém objektu podařilo zaznamenat něco podobného jako na některých jiných místech, která jsme už navštívili.

Bohužel jsme ale tehdy netušili, že naše první návštěva bude pravděpodobně zároveň tou poslední.

Druhá návštěva už nevyšla

Po nějaké době jsme se rozhodli do Kostelce vrátit. Tentokrát už jsme chtěli místo navštívit s cílem věnovat se mu více a případně uskutečnit také samotné paranormální vyšetřování.

Jenže po příjezdu nás čekalo nepříjemné překvapení.

Objekt byl již uzavřený a nebylo možné se do něj znovu dostat.

Naše plány tak skončily dříve, než jsme vůbec mohli začít. Samozřejmě jsme uzavření objektu respektovali a od dalšího průzkumu jsme upustili.

Byla to docela škoda, protože právě po první návštěvě jsme měli pocit, že by se zde dalo strávit mnohem více času. Chtěli jsme si některé části objektu prohlédnout důkladněji a především konečně vyzkoušet naše přístroje.

Na druhou stranu je pochopitelné, že se podobné chátrající budovy postupně zabezpečují. Jejich technický stav se s přibývajícími roky zhoršuje a pohyb uvnitř může být nebezpečný.

Z našeho pohledu to ale znamenalo, že jsme přišli o možnost dokončit to, co jsme během první návštěvy původně plánovali.

Mělo by smysl se sem vrátit?

Za nás určitě ano, pokud by se v budoucnu naskytla možnost legálního vstupu.

Kostelecké sanatorium nás zaujalo především svou rozlohou, historií a celkovou atmosférou. Je to přesně ten typ objektu, který by si zasloužil důkladnější průzkum, a to nejen z pohledu paranormálních jevů, ale i z hlediska jeho minulosti.

Zároveň nás trochu mrzí, že jsme při první návštěvě neměli s sebou potřebné vybavení. Kdybychom tehdy věděli, že se dovnitř už podruhé nedostaneme, pravděpodobně bychom se na celou výpravu připravili trochu jinak.

To ale k podobným výpravám prostě patří. Ne vždycky všechno vyjde podle plánu a ne každé místo se podaří navštívit tolikrát, kolikrát bychom chtěli.

I když jsme tentokrát nezaznamenali žádné paranormální jevy a neměli možnost provést skutečné vyšetřování, rozhodně návštěvy nelitujeme. Mohli jsme alespoň na vlastní oči vidět kus historie, který postupně mizí.

Kostelecké sanatorium pro nás zůstává zajímavým místem, které jsme bohužel nestihli prozkoumat tak důkladně, jak bychom si přáli.

Jestli se sem ještě někdy vrátíme, zatím nevíme. Pokud by se ale v budoucnu objevila možnost objekt znovu navštívit se souhlasem vlastníka, určitě bychom ji rádi využili.